Moje tvoření

Šatky jsem ušila ze starého závěsu. Bohužel tkanina se hodně trhá, sluníčko udělalo své. Šátek, taška i deka je podle Bellet.Té a pak ještě Marcelce a Ježíškovi děkuji, že jsem začala šít. Moc mě to baví. Konečně mám co psát do kolonky koníček.

V Krušných horách...

...je počasí opravdu krušné.Ale nutno podotknout, že na tu bídu tohoto léta to ještě šlo.
Letos jsme s sebou vzali kromě dcery i kola. A pár kilometrů jsme skutečně najeli. Moc krásná trasa z Přebuzu na Jelení a dále po českoněmeckých hranicích na Bublavu a stoupákem opět na Přebuz.
Příjemné odpoledne jsme strávili u mého bratránka Peti a jeho rodinky. Peťa je o rok starší a když jsme jako malí jezdívávali k babičce, tak on nám velel. A my (samé holky) ho poslouchaly. To byly časy...Zahradní domeček s opravdickýma kamínkama, kde jsme se pokoušeli něco uvařit (jednou jsme málem použili zázračnou vodu dovezenou pro babičku až z Lurd - maminky včas zasáhly), velká bitva s plody pámelníku (a strejda nevýchovně hrst kuliček spolkl a my ho chodili pozorovat, jestli už umřel), sobotní táboráky, kdy jsme vždycky k buřtům pili teplý čaj z malých kytkovaných porcelánových hrníčků (do teď ten čaj k buřtům miluju), sestřenice Evička zaseknutá v okýnku vedoucím na střechu (ty roztržené elasťáky jsem jí vlastoručně zašila), vajíčka velikonočního zajíčka roztroušená po celé zahradě, houpačka na stromě, babiččina coca-cola.... a móře lásky...
Ale zpět k Péťovi. Bydlí na kopci na samotě, má ženu Míšu, dcerku Aničku, malé hospodářství, velký les a hlavně traktory. Toninka se na jednom svezla a byl to pro ní obrovský zážitek. A pak i viděla opravdické kravičky. Ty byly úžasné a to nejenom proto,že se jmenovaly Tonička a Hermína,ale proto, že se krásně k sobě měly a dováděly jako malé děti...

Naše první hnízdo...

Před rokem a letos

Tonička má narozeniny...

A bylo to velkolepé, přípravy zabraly několik dní. Ono upéct dort s Pepinou - Toniččinou nejlepší kamarádkou- nebyla žádná legrace. Také jsem dost uklízela, protože, přeci jenom, tolik lidi na jednou jsme tu dlouho neměli a kdo je v obraze tak ví, že už asi ani mít nebudem (Kdopak se v tom pozná??? Že by jediný čtenář blogu???). No,ale abych se vrátila k té Pepině...Tonička měla z dortu nefalšovanou radost. Čímž překvapila zase ona mě, protože její nadšení z dortu předčilo i jiné dary, a to dostala kolo!!! Dost řečí, tadááááá, tady je

Před 5-ti lety...

Čas letí jako voda. Ale stejně, když si nahlas řeknu pět let, nepřijde mi to tolik. A přitom mám pocit, že jsme spolu celý život. Jakoby doba bez Ondry neexistovala...
Asi je to tím, že Ondra se o mě - nás - užasně stará. Je to skvělý manžel, táta, nejlepší přítel. No, začíná to znít trochu pateticky, ale je to važně pravda!!!
DÍKY, muži můj :)