117-126/365

V prosinci se toho mnoho stalo a já nestíhám zapisovat. A tak se  mi ty milé kapičky obyčejného štěstí nedaří zachycovat a já je tak zdatně zapomínám. Přesto si myslím, že v mém podvědomí jsou pevně zapsány, abych jednou v těžkých chvílích (představuji si třeba Tonči pubertu) měla z čeho čerpat.
Vě školce. Fanda, Toní i já. Vééélká změna a srážka s realitou. Bolí to. Pět let jsem si žila klidně ve vakuu.
Mikuláš v klidu. Absolvovali jsme setkání s ním u sv. Markéty. Toní neměla žádný problém. Ani se nedivím. Vše proběhlo velmi jemně.
Nemocná Toní. Držela obdivuhodně dlouho. Naposledy nemocná zde.
Stále, stále,stále něco maluje. Udělala pokrok, její postavičky jsou již plné detailů a dokonce jsou usazeny v prostoru... A když stříhá, tak děsně u toho kroutí jazykem. Prostě střihá celým tělem.
Jedna holčička ve školce pláče po mamince. Faník se domnívá, že když ona volá mámu, tak že jsem to já. Zahájil tedy proti ní válečné tažení. Snad vše skončí podepsáním mírové smlouvy.